Trošku více historie

7. únor 2008 | 10.26 |
› 

Pravěk a středověk

Starší a střední doba kamenná (paleolit a mezolit)

Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období.

Na východním svahu "Černého kopce" na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří

Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska "intenzivněji" osídlena szeletienem a právě této "starokamenné" kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic,Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic.

Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy.

Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše - tzv. landecká venuše.

venuse

Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná.

Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastruStrahovic.

Mladší a pozdní doba kamenné (neolit a eneolit)

Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu.

Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi - II.

V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura kanelované keramiky (Malé Hoštice, Velké Hoštice).

V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexi. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře.

Doba bronzová a doba železná

Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné.

Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem.

Mladší a pozdní doba bronzováa počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let.

V mladší době železné, kdy hovoříme o "keltské" laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice.

Doba římská a doba stěhování národů

Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou.

8. - 15. století

Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datována do 8. století (doba hradištní), kdy se na území setkáváme s otevřenými sídlišti (Malé Hoštice, Velké Hoštice,, Hněvošice, Sudice), pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek).

Do 12. století je zmiňované území součástí Polského státu. Od poloviny 12. století se nakrátko stává součástí Českého státu, kdy do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie a po roce 1318 jako součást slezského opavského knížectví. Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera, je území osídlováno kolonisty, kteří přicházejí jak z Moravy, tak především z německý mluvících oblastí (Durynska a Saska). Na počátku 40. létech 13. století je území zpustošeno Mongolským vpádem. Od první poloviny 80. let 15. století se na čas Hlučínsko připojilo k uherskému království.

16. - 17. století

Za třicetileté války, kdy bylo území součásti Habsburské monarchie, bylo Hlučínsko zdecimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně.

18. - 19. století

Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na vídeňský císařský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu, jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Hlučínské vsi a městečka se tak staly součástí pruského státu.

obrazek

V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství.

obrazek

V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století docházelo ke stále silnějšímu zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje, což neodvratně směřovalo ke splynutí se státně politickým národem pruským Politicky se obyvatelstvo přimklo k pruské státní ideologii, což bylo bezděčným výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také i osobním rozhodnutím a projevem svobodné vůle.

1918 - 1945

Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a habsburské monarchie vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru.

obrazek

Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slovanů v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které kdysi v dávné minulosti byly alespoň na chvíli součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska, kde se ovšem předpokládal souhlas tamního obyvatelstva. Z jižního Ratibořska se dokonce již v roce 1915 a potom 1918 ozvaly signály: poprvé z bořutínské fary hlučínských duchovních, podruhé memorandum podepsané několika faráři, učiteli, podnikateli a obchodníky, které žádaly české politiky a v roce 1918 zástupce vítězných mocností na Pařížské mírové konferenci, aby se "nezapomnělo na tyto oblasti, jež patří k českému národnímu majetku". Byl to však hlas několika jedinců, kteří, jak ukázalydalší události, bohužel ani zdaleka nemluvili jménem veškeré populace Hlučínska. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. Kampaň neustávala ani po uzavření Versailleské smlouvy. V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílányvládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli, někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění plebiscitu na Hlučínsku vojenskou podporu v případě ozbrojeného střetnutí o Těšínsko. Vše marně. 3. února začali Hlučín opouštět němečtí vojáci, což na některých místech, především v Hlučíně, Kravařích a Kobeřicích se neobešlo bez ostrých výpadů proti připojení k Československu. Vojenský zábor území prováděl4. 2. 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením, v jehož čele jel francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro hlučínsko dr. Šrámek, poslanci národního shromáždění Zíka, Lukeš a dr. Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Obyvatelstvo však tento "průvod" naprosto ignorovalo a vůbec nevycházelo z domů. Šrámek tak přicházel na území, kde ho nikdo nevítal. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce1923 připojením obcí Hať a Píšť.

obrazek

Připojování území k jinému státním celku bylo a je spojeno s obrovskými problémy a sotva kdy splní očekávání, jež do nich na obou stranách vkládáno. Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu, vznikl problém začlenění, který jsme si navykli označovat jako hlučínskou otázku. Oblast Hlučínska se stala v meziválečném období silně problémovým územím nového Československa. Jednalo se především ohospodářské obtíže, sociální neklid způsobený otevřenou diskriminace z řad majority, ale i neochoty "přizpůsobit" se novým podmínkám. Logickým vyústěním všech těchto problému se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám.

Na základě mnichovského diktátu bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Altreichu a nikoli k Sudetengau, jak většina československého pohraničního. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německémuSlezsku s stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu říšské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vládní prezident Josef Wagner. Akt navrácení jednoznačně vypovídal o povědomí německé strany o neoddiskutovatelné příslušnosti obyvatelstva i samotného území k Německu. Tento fakt měl ovšem i svojí stinnou stránku, která byla spojena s povinnou službou mužů ve wehrmachtu v průběhu 2. světové války, což mělo za následek velké lidské oběti, strádání a stovky mrtvých. Tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti.1 2 3 4 5 6

po roce 1945

Hlučínsko bylo připojeno k československé republice. V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ zde skončila naprosto poslední, byť ve zbytku republiky slavila výrazné vítězství.

Na Hlučínsku panovaly velmi komplikované demografické poměry spojené s tím, že se zde drtivá většina obyvatelstva v roce 1939 přihlásila k německé národnosti (52 tisíc osob). Jádrem tzv. hlučínského problému bylo tedy určení národnostní a státní příslušnosti, na čemž především závisela konfiskace majetku a odsun Němců. Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let a celkově bylo odsunuto cca 4, 1 tisíc osob, tedy minimální počet osob německé národnosti (v roce 1947 zde žilo 47 437 obyvatel). Rovněž nejasný byl i průběh konfiskací, protože směrnice platné pro ČSR, byly na tomto území nepoužitelné, neboť by se dle nich na Hlučínsko konfiskovalo prakticky vše.

Podívejte se také na http://www.go-east-mission.de/dateien/cz/127_031108.pdf

Zpět na hlavní stranu blogu