Zámek ve Velkých Hošticích

18. květen 2008 | 18.48 |

zámek

Kolem roku 1550 – 1600 bylo na místě zbudováno jednoduché panské sídlo - tvrz. Před rokem 1765, kdy byla většina Velkých Hoštic postižena požárem, začala velká rekonstrukce zámku prováděna majitelem panství Ignác Dominik Chorynský z Ledské, který nechal na místě staré budovy panského sídla vystavět pozdně barokní zámek. Kolem roku 1840 bylo k zámku přistavěné příčné západní křídlo a zámek byl přestavěn do klasicistní podoby. Na zámku působila stálá kapela vedená Josefem Puschmannem . Častým hostem tady byl nejslavnější Mozartův současník Karl Dittersdorf.PB175799.JPG

PB175805.JPG

PB175803.JPG

O věhlasu zdejšího panského sídla rovněž hovoří i to, že v době majitele panství Ignáce Dominika Chorynského z Ledské se stal zdejší zámek významným kulturním centrem s bohatou knihovnou:

....Ani další šlechtická knihovna našeho zájmu, v literatuře rovněž dosud neznámá, se bohužel nedochovala. Jedná se o knihovnu Ignáce Dominika hraběte Chorinského, která byla umístěna na jeho zámku ve Velkých Hošticích u Opavy. Naštěstí jsme relativně podrobně informováni o osobnosti jejího zakladatele. Ignác Dominik Leopold říšský hrabě Chorinský (1729 – 1792) představoval na konci 18. století jednoznačně jednu z nejvýznamnějších kulturních osobností, angažujících se mimo jiné i na poli uměleckého mecenátu v Rakouském Slezsku. Na svém zámku ve Velkých Hošticích, nacházejících se tehdy přímo na hranici mezi Rakouským Slezskem a tehdejším Pruskem, dokázal vybudovat jedno z nejdůležitějších lokálních kulturních center.

Výčet mecenášských, fundátorských a kulturních aktivit Ignáce Dominika Chorinského je poměrně rozsáhlý a přirozeně nechyběly ani veřejné funkce, kdy zastával úřad zemského hejtmana opavského a krnovského knížectví. Poté, co se stal držitelem fideikomisu a oženil se (4. srpna 1754) ve Vratislavi s již zmíněnou Marií Barborou Josefou z Hodic (1735 – 1785), neteří Alberta Josefa hraběte z Hodic, získal věnem i Sosnicowice a Štítinu. Kolem roku 1760 se stal majitelem statku Velké Hoštice. Vedle Velkých Hoštic a Sošnicovic (nyní Polsko), nacházejících se tehdy, po rozdělení Slezska, již na pruské straně držel hrabě Chorinský na Moravě ještě Pačlavice a v Čechách Fořt a Studenec.

Ve Velkých Hošticích si po rozsáhlém požáru v roce 1765, jemuž padla za oběť velká část vesnice i s tamním kostelem, nechal vybudovat nové zámecké sídlo.

Vedle své zámecké rezidence ve Velkých Hošticích vlastnil Ignác Dominik hrabě Chorinský ještě městský palác v Opavě, který vznikl přestavbou staršího domu. Zde uměnímilovný hrabě provozoval divadlo, tzv. theatrum, pořádal pro místní šlechtickou společnost nejrůznější slavnosti, hudební vystoupení a reduty, při nichž účinkovala i Chorinského zámecká kapela pod vedením známého kapelníka, skladatele a houslisty Josefa Puschmanna, jenž později působil v kapele olomouckého arcibiskupa v Kroměříži. Různé festivity pořádal hrabě Chorinský i na svém zámku ve Velkých Hošticích, kde byla umístěna i obligátní rodová galerie. Jsme např. informováni, že v roce 1768 koupil pro svou zámeckou galerii devět obrazů z pozůstalosti Carla Adolpha, dvorního malíře a komorníka olomouckého biskupa.

Součástí vybavení zámku byla i rodová galerie a zámecká knihovna, přičemž se nic z toho do dnešní doby bohužel nedochovalo, ale díky několika skrovně dochovaným pramenům si můžeme o těchto důležitých součástech vybavení zámku učinit určitou představu, a tím i o vkusu a intelektuálních zájmech hraběte Chorinského. Svou zálibou v knihách nebyl Ignác Dominik osamocen, obdobnými zájmy oplývali i oba jeho starší bratři, jejichž knihovnami se Ignác Dominik mohl inspirovat. Nejstarší bratr Matěj hrabě Chorinský, který se dal na církevní dráhu, a nakonec se stal prvním brněnským biskupem, vlastnil ještě jako olomoucký kanovník bohatou soukromou knihovnu, která byla nakonec zakoupena klášterem v Rajhradě.16 Knihovna rovněž tvořila součást vybavení rodového sídla druhorozeného Františka Jana hraběte Chorinského ve Veselí nad Moravou. Jak už bylo řečeno, Chorinského knihovna se nedochovala. Jediné, co dnes máme k dispozici, jsou exempláře knih ve veřejných knihovnách, na jejichž původ z Chorinského velkohoštické zámecké knihovny lze soudit z vlastnických ex libris, jimiž jsou knihy opatřeny. Tak víme, že do Chorinského knihovny patřila např. práce z oblasti scholastické filosofie, kterou na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě v roce 1726 obhájil a tiskem vydal Jan Karel hrabě z Waldštejna.17 Dalším příkladem dochovaného exempláře, pocházejícího z Chorinského knihovny, je spis Quae fides et religio sit capessenda, consultatio od Lessia Leonarda z roku 1610.18 Dochovaných knih, které prokazatelně patřily do majetku Ignáce Dominika hraběte Chorinského, je však dosti málo, takže si z nich lze velice těžko učinit relevantní představu o náplni a zaměření Chorinského knihovny. Určité informace o obsahu a členění Chorinského knihovny nám pak poskytuje soupis, jejž sepsal Dr. Kurt Prokop v roce 1925, který je uložen ve fondu velkohoštického velkostatku.

Podle vlastních slov Dr. Kurta Prokopa mu prohlídku Chorinského knihovny na zámku ve Velkých Hošticích umožnil na doporučení místního velkohoštického faráře Floriána Dedka tehdejší majitel zámku hrabě Franz von Sprinzenstein. Po všeobecném seznámení se s obsahem knihovny začal Dr. Kurt Prokop podle svých slov do velkohoštického zámku pravidelně docházet a během několika prázdninových dnů vypracoval s pomocí několika svých studentů základní přehled o členění a obsahu Chorinského knihovny, která se ocitla v držení hraběte Franze von Sprinzensteina. I když můžeme předpokládat, že Sprinzensteinové původní Chorinského knihovnu dále rozšiřovali, můžeme snad do značné míry důvěřovat slovům Dr. Kurta Prokopa, který ve svém soupisu píše, že se knihovna v době jeho prohlídky dochovala v podobě tak, jak ji její zakladatel, tj. hrabě Ignác Dominik Chorinský, založil.20

V svém šestistránkovém, po jedné straně psaném strojopisu Dr. Kurt Prokop nejdříve stručně představuje zámeckou knihovnu jako výsledek zálib Ignáce Dominika hraběte Chorinského, majitele velkohoštického panství a držitele fiedikomisu, jehož charakterizuje jako uměnímilovného hraběte (kunstsinnigen Grafen), pak přechází k jejímu umístění a vnitřnímu vybavení knihovními skříněmi včetně zmínky o nástěnné malbě, která pokrývala strop knihovního sálu, a nápisech na stěnách, jež vyznačovaly jednotlivá oddělení. Poté následuje stručný popis a charakteristika jednotlivých knihovních oddílů spolu s uvedením počtu svazků daného oddělení. Poslední list obsahuje souhrnnnou charakteristiku knihovny spolu se závěrečnou větou, v níž autor tohoto soupisu říká, že knihovní fondy byly natolik rozsáhlé, že se nemohl zabývat jednotlivými svazky a mohl podat pouze celkovou charakteristiku Chorinského knihovny touto stručnou formou.

Poslední list, nadepsaný slovy Grundriß der Schloß – bibliothek, představuje rukou psaný a barevnými tužkami provedený schematický půdorysný náčrt uspořádání Chorinského velkohoštické zámecké knihovny. Nápis v dolní části, který jej určuje jako majetek hraběte Franze von Sprinzenstein (In Besitze des Herrn Grafen franz von Sprinzenstein zu Groß-Hochschütz) se zdá nasvědčovat tomu, že by náčrtek mohl pocházet z ruky samotného hraběte Sprinzensteina. Tento soud je však dosti hypotetický, jelikož náčrtek nemůžeme porovnat s rukopisem Dr. Kurta Prokopa, jelikož jeho text je psán strojem. Také nevíme s jistotou, zda se tato slova o vlastnictví vztahují pouze k náčrtku anebo k celému rukopisu, který se zřejmě po jeho vypracování autorem soupisu, tj. Kurtem Prokopem, stal majetkem hraběte Franze von Sprinzensteina, tehdejšího majitele velkohoštického zámku.

Podle tohoto Prokopova soupisu byla Chorinského knihovna umístěna v přízemí zámku, na pravé straně od hlavního vchodu, tedy v severovýchodním křídle a obsahovala na 7 000 svazků. Knihovní fond byl podle témat rozdělen do čtrnácti oddělení, a sice na literaturu zabývající se právem (I. Jurisprudentia, cca 800 svazků), teologií (II. Theologia, cca 650 svazků), filosofií (III. Philosophia, přes 600 svazků), lékařstvím a chemií (IV. Medicina, Chymia, 800 svazků); dále zde byly divadelní komedie (Comici, cca 400 svazků), beletrie zahrnující i poezii (Romani, cca 300 svazků), jazykovědná a encyklopedická literatura (Grammatici, 200 svazků), matematická literatura (Mathematici, cca 360 svazků), literatura o umění a ekonomii (Artifices, Oeconomi, cca 250 svazků), samostatný oddíl poezie (Poetae, 350 svazků), dále historie a geografie (Historia, Geographia, cca 1200 svazků), filologie (Philologi, cca 800 svazků) a konečně miscelanea (Miscellanei, cca 300 svazků) a zakázané knihy (Prohibiti, cca 200 svazků).

Knihovní skříně prvních čtyř oddílů, v plánku číslovaných římskými číslicemi, od vchodu se jednalo o oddíly (zleva doprava): Jurisprudentia, Theologia, Philosophia, Medicina a Chymia, byly umístěny při stěnách hlavního knihovního sálu (v plánku označeného jako Mittelraum), skříně zbylých deseti oddílů (v plánku číslovaných arabskými číslicemi) pak zaujímaly obvodové stěny postranní chodby (označená jako Seitengänge), která obíhala hlavní knihovní sál.

Na základě stručné charakteristiky jednotlivých oddílů a jejich přibližného počtu svazků, jež Dr. Kurt Prokop udává ve svém stručném popisu knihovny, si můžeme učinit alespoň přibližnou představu o šíři zájmů Ignáce Dominika Chorinského, i když s tou výhradou, že knihovna zajisté byla i po smrti jejího zakladatele dále rozšiřována. Můžeme mít ale za to, že v hlavních obrysech její uspořádání, tak jak jej zachytil ve svém stručném popisu a přiloženém plánku Dr. Kurt Prokop, odráží záměry jejího zakladatele. Samozřejmě nepřekvapí, že nejpočetněji je zastoupena právnická (cca 800 svazků), historická a geografická literatura (cca 1200 svazků). Už o něco méně zapadá do obvyklého profilu slezského šlechtice ve 2. polovině 18. století teologická, filozofická literatura a literatura o umění (architektura), jejíž bohaté zastoupení ukazuje na humanitní zájmy Ignáce Dominika hraběte Chorinského. Rovněž byla bohatě zastoupena beletrie, romány, básně a dramatická literatura s důrazem na komedie (Comici), jak to ostatně můžeme i očekávat u tak uměnímilovné osobnosti věnující se mimo jiné i divadlu. Pokud se dá soudit, tak z obvyklých zájmů šlechtice rovněž vybočují svazky věnované matematice, kterých bylo podle soupisu Dr. Kurta Prokopa kolem 360 svazků. Bohatě byla v Chorinského knihovně rovněž zastoupena poezie, jejíž oddíl (Poetae) podle popisu obsahoval díla italských, francouzských a německých básníků z 16. – 17. století včetně děl řeckých a římských klasiků. Navíc zde byla speciálně zastoupena německá poezie 17. století, i tzv. první a druhá slezská škola (1. und 2. schlesische Schule), což Dr. Kurt Prokop doprovodil poznámkou sehr interessant. Poslední dva oddíly, Miscellanei a Prohibiti, obsahovaly jak směsici spisů nejrůznějšího zaměření ve všech jazycích, tak i knihy, které se ocitly na indexu zakázaných knih, spisy Luthera, mystické knihy a spisy volnomyšlenkářů (Freidenker).

Velkou důležitost a význam, jaký Ignác Dominik hrabě Chorinský přikládal své knihovně, můžeme dedukovat jednak z toho, že své knihy opatřoval vlastnickou značkou, tedy už zmíněných ex libris, a jednak z toho, že se její existence, byť skromně, odrazila ve výtvarném umění. Prostory zámeckých i klášterních knihoven byly pochopitelněvyzdobovány obligatorním výtvarným doprovodem a nejinak tomu bylo i v případě Chorinského zámecké knihovny ve Velkých Hošticích. Bohužel se fresková výzdoba knihovních prostor nedochovala a pouze jsme informováni, že fresky provedl moravský malíř František Antonin Sebastini, jeho htrabě často na svým majtecích angažoval. Rovněž nám známý Albert Josef hrabě Hodic, jehož neteř si hrabě Chorinský vzal za svou první manželku, opatřil svou knihovnu příslušnou výtvarnou výzdobou, která odrážela vkus a zájmy tohoto poněkud výstředního aristokrata. Nic nenasvědčuje tomu, že by se hrabě Hodic nechal portrétovat s knihou. Teprve na konci 18. století se setkáváme s knihou jako symbolem vědění i na šlechtických portrétech, určených k reprezentaci, které vypovídají o intelektuálních či múzických zájmech portrétovaného aristokrata. V tomto směru je pak velmi signifikantní portrét Ignáce Dominika hraběte Chorinského, který se spolu s portrétem jeho manželky Marie Barbory Josefy z Hodic dochoval ve sbírkách zámku Lešná, nyní Muzeum ve Valašském Meziříčí, a který prozrazuje úzký vztah, který měl hrabě Chorinský ke knize, knižní kultuře a vzdělání.

S velkou pravděpodobností oba portréty pocházejí z Chorinského zámecké obrazárny, kterou hrabě vybudoval na svém velkohoštickém zámku a která stejně jako zámecká knihovna podlehla zkáze. Neznámý malíř jej zachytil ve tříčtvrteční polopostavě na temně zšeřelém pozadí; hrabě stojí u kruhového stolku a v ruce drží knihu opřenou o desku stolku, jejíž kožený hřbet je ostentativně vystaven pohledu případného diváka. Rozptýlené světlo jemně zalévá celý obrazový prostor popředí a vykresluje titul knihy na koženém hřbetu do té míry, že můžeme mít věrohodně za to, že malíř zde zachytil zcela konkrétní svazek z hraběcí proslulé knihovny. Aristokrat je zde zachycen jako vzdělaný člověk ducha, l´homme des lettres, jak byli na konci 18. století označováni ti příslušníci široké vrstvy, pocházející ať už z okruhu tradičních, zemských aristokratů, šlechticů, či vysokých zemských úředníků, kteří svůj étos spojili s širokým proudem osvícenských myšlenek a postojů.

Z protějškového portrétu Chorinského první manželky, hrabě se oženil ve svých dvaceti pěti letech, se na nás dívá Marie Barbora Josefa z Hodic, neteř excentrického Alberta Josefa hraběte Hodice. Je zde rovněž zachycena v polopostavě ve tříčtvrtečním profilu, stojící u stolku a sundávající si z šatů pláštěnku. Oproti dřívějším barokním portrétům, které sloužily především k reprezentaci sociálního statusu portrétovaného, se zde malíř zaměřil především na vykreslení její jemné tváře a vystižení duševních hnutí, kterým v souvislosti s nastupujícím sentimentalismem šlechta, a především šlechtičny, začala přikládat velkou pozornost. Setkáváme se zde tedy vedle výše naznačených obdahů i s posunem od sociální reprezentace k nově objevenému rozměru intimity, kdy se její vizuální zachycení se stává novým sociálním znakem šlechty.

Převzato doslova z

Šlechtický mecenát, sběratelství a zámecké knihovny slezské šlechty. K předpokladům vzniku muzejních institucí v Rakouském Slezsku

autor: Jaromír Olšovský

Zpět na hlavní stranu blogu