Hlučínský kroj

15. září 2008 | 09.49 |
blog › 
Hlučínský kroj

Hlučínský kroj náleží ke krojům typu rovinného. Blíže určen tvoří celkem málo výrazně odlišený okrsek velké krojové oblasti, která zaujímá celé Opavsko a Horní Slezsko.

Ženský kroj

Ženský kroj je více zdobený než kroj mužský; u mužského nebylo tolik výšivek, stříbrných a zlatých ozdob, u žen ano. Vyšívání je vidět na karkulích, čapkách, bílých zástěrách, fortuších, zápasnicích, šátkách do rukou, povijanech a jednotlivých částech košil. Všední pracovní ženský oděvse skládal z jedné až dvou plátěných spodnic, z vrchní leknice z benešovského modrotisku a modré plátěné zápasnice. Lajbik (kordulka) byl nejčastěji červený, ale mohl být i jiných živých barev. Košilka z bílého plátna měla krátké, široké rukávy. Nejstarší košilky se svazovaly u krku tkaničkou, později na ně našívali, nízký, stojatý límeček. V poslední době byly košilky sedlové, na ramenou podšité, aby déle vydržely. Kolem krku a přes prsa si ženy oblékaly pestrý šátek, bohatě zřasený a vzadu v pase na uzel zavázaný. K pracovnímu šatu se nosil šátek bavlněný, zvaný perperka. Ženy jej nosily stále, jen při práci na polích je odkládaly. Všední oděv doplňovala kacamajka, volná halena, ušitá rovněž z benešovského modrotisku. Tyto kacamajky vystřídaly starší špenzry, které byly těsné, měly veliké, vyduté rukávy a při pohybu a v práci byly velmi nepohodlné. V zimě se na všední den nosily barchetové spodničky a kacamajky. Vrchňa (sukně) bývala z tenčí vlněné látky. Sváteční krojjaký dívky nosily k muzice a vdané ženy na nedělní sousedské návštěvy, se skládal ze světlé, benešovské durkule, ze světlého plátěného fortuchu s tištěným vzorem - furmu - a z bluzy s dlouhými rukávy, která byla pestřeji zbarvená než světlomodrá sukně a zástěra s bílým vzorem. Pod sváteční šat se nosily tři spodni, žehlené v syrovém škrobu. Na hlavu si dívky uvazovaly na babku pestré šátky, ženy plátěné čepce s bílou, jemnou výšivkou na dýnku a s paličkovanou krajkou, která jim lemovala tvář.

al 046

Slavnostní krojkromě všedního a svátečního kroje měly bohaté ženy na Hlučínsku ještě i tento kroj. Nejnápadnější na tomto kroji je krásná, nejčastěji jahodově červená drajdrutka - široká krinolínová sukně z tenké, ostré vlněné látky. Pod ni se obléká čtyři až pět spodniček. Hedvábný fortuch je tlumené barvy, aby vyvážil příliš živé zabarvení sukně. Lajbik z brokátu, z atlasu nebo ze sametu, není zdobený, protože jej přikrývá velký vlněný šátek, potištěný pestrým květinovým vzorem, nařasený v pečlivě upravených, pravidelných skladech okolo krku přes prsa a s cípy, zavázanými vzadu do dekorativního uzlu. Z košilky, ušité z jemného bavlněného plátna, je pod tímto šátkem vidět jen široké řasené rukávy, lemované nad loktem tacloma se štikerajem (náběrou se strojovou výšivkou). K slavnostnímu kroji patří 'vybijany kaptur' (zlatý nebo stříbrný čepec), se širokými hedvábnými stuhami, které lemují tvář, v týle jsou zavázány ve veliké, nápadné holubičky a dlouhými konci splývají po zádech až k dolnímu okraji sukně. Dříve se tomuto slavnostnímu oděvu říkalo: 'isť v pentloch v drajdrutce bezobleča'; neměl svůj speciální název. Za oficiální hlučínský kroj se považuje teprve od doby po první světové válce, kdy se ho začalo používat k representaci Hlučínska. Tento slavnostní oděv nebyl oděvem svobodných dívek, ale vdaných žen, nikdy se nenosil bez čepce. Ze svobodných dívek jej oblékaly jen výjimečně nevěsty, když šly ke svatebnímu obřadu do kostela, a někdy, ještě výjimečněji, jen při zvlášť bohatých svatbách jej oblékaly i družičky. Jinak jej oblékaly jen bohaté křesničky (kmotry), když nesly dítě ke křtu. Tančit se v něm chodilo jen jednou do roka, o krmašu (posvícení), a to ještě jen obřadné pomalejší tance.

kroj

Šátky
- jsou v zásadě dvojího druhu. První z nich jsou malé šátky, které se uvazují na hlavu buďto pod bradu, nebo do ficka. Co do velikosti, materiálu, barev a vzoru, byl tento krojový doplněk velmi nejednotný, přizpůsobovaný různým příležitostem. Stejně nejednotné názvy jsou i jeho názvy, odvozené z materiálu, z něhož byly zhotoveny: cyrkyska, barankova šatka, šafonka, šakanetka, perperka. Hytka bylo označení pro zimní, vlněný šátek na hlavu všeho druhu a podoby. Společným znakem těchto malých šátků je, že byly pouze doplňkem jinak kompletního oděvu. Naproti tomu velké šátky měly svůj samostatný význam: byly pokrývkou hlavy a celého těla zároveň a nahrazovaly hlučínskému kroji dlouhý ženský kožich. Jména velkých šátků jsou vesměs německá.

al 043

Šaltuch je velký obdélníkový šátek, který se nosí složený po šířce v půli. Jeho průměrná velikost je 320 x 160 cm. S hlavy splývá přes ramena dvěma menšími cípy vpředu, jedním velikým vzadu a zahaluje skoro celou postavu. Pod krkem se spíná jehlicí. Stál 8 - 12 marek podle jakosti materiálu a podle vzoru. Nejlacinější byl 'všelijakovy šaltuch', tenký a hodně pestrý. Podle kompozice vzoru nejstarší je pašaty šaltuch, na němž byl květinový, nepříliš pestrý vzor seskupen do širokých, rovných, svislých pruhů na černém podkladě. Šaltuch s turecku furmum je rovněž jednobarevný, obyčejně černý, s dvěma širokými, svislými pruhy květinového vzoru podél obou dlouhých stran šátku. 'Šaltuch hytovy' byl tmavých tlumených barev, nosil se při špatném počasí nebo v obdobích církevního smutku, v postě, v adventě, o smrtelné neděli atd. Byl teplejší a silnější než ostatní šátky toho druhu. Zvláště krásný šátek prý byl šátek, který patřil k svatebnímu oděvu 'zavitky' (svobodné matky). Byl nazýván čtyřdilova šatka podle toho, že každá čtvrtina jeho plochy měla jiný barevný podklad: modrý, červený, zelený a bílý a na něm pestré květinové vzory. Vzory všech druhů 'šaltuchů' byly tištěné. Okraje šaltuchů lemovalo bohaté třepení. Tvarem a velikostí byly šaltuchům podobné hyty, zimní teplé vlněné přehozy ponurých barev, které tvořily obyčejně jednoduchý kárový vzor.

obrazek

Mužský kroj

Mužský kroj sestával z dlouhé, plátěné košule, která se v týle svazovala tkanicemi. Galaty byly buďto krátké, po kolena (spínaly se přazkou, zasouvaly se do holínek, vysokých bot a byly nesporně pozůstatkem mužské rokokové módy), nebo byly dlouhé, posázené na bocích po celé délce žlutými kovovými knoflíky, které přežily v oděvu venkovanů empirovou módu, jejímž byly výtvorem. Byly zhotovovány z plátna, sukna nebo z kůže, někdy s kožešinovou podšívkou. K svátečnímu kroji patřily střevíce s lesklou přezkou a bílé punčochy. Brusleky (vesty) byly světlé, většinou bílé, kolem kapes vyšité zeleným hedvábím. Zapínaly se na knoflíky a v zadu v pase byly zdobeny šostkami (náběrami). Šili je krejčí a jejich střih byl jednoduchý, málo členitý. K mužskému kroji patřily dále 'kožuchy' krátké i dlouhé. Krátké kožichy byly lemovány psí koží a měly úzký stojatý límeček. Kožichů bylo několik druhů. Kacab neboli cipak byl kožich s nezarovnaným dolním okrajem. Cípy na něm tvořily nohy koží, z nichž byl sešit. 'Cipaky' měly stojatý límec z rezavé psí kůže a zapínaly se na dřevěné knebliky. Nosili jej většinou na všední den, ale chudobní i v neděli a ve svátek. Byl to typ jednoduchého kožichu, jaký se nosil koncem 18. století i na Hané. Okruhly kožich byl dlouhý až po kolena, potažený suknem, měl stojatý límec z černé kočky, zapínal se na knoflíky, ale jen po pás, vzadu měl rozparek. Velmi staří lidé chodili v huních, na všední den i do kostela. Huně jsou opět jedním z velmi starých prvků hlučínské lidové kultury a dokladem, že byla kdysi velmi blízká té, která se v mnoha zbytcích až po naše dny udržela v starobylých oblastech Valašska a Slovenska. Později, asi tak zároveň s dlouhými kalhotami, pošitými po bocích lesklými knoflíky, přišly do módy modré soukenné pláště s dvojitým graglem (límcem), z nichž spodní byl velmi dlouhý. Na krku se v této době nosil černý šátek, uvázaný na uzel. Byl to zřetelný vliv empirové módy, která okolo poloviny 19. století se na našem venkově rozšířila. Odrazem empirové módy v mužském lidovém kroji na Hlučínsku byl dále i krátký kabátek , zvaný 'flanerka' nebo franela nebo grvtka. Nejčastěji byl modrý, soukenný, měl vysoký, tuhý stojatý límec, vpředu dvě řady knoflíků po celé délce, vzadu šest knoflíků ve dvou řadách. V první polovině 19. století nosili chudobnější muži kožené ploché čapky s prýmkem, bohatí sedláci vysoké vydrovice, k nimž byl vzadu přišit liščí ocas, sahající do poloviny zad. V létě nosili klobouky s velkou střechou, vyrobené z hrubé, jednoduchými prostředky zpracované vlněné plsti.

Dětský kroj

Nemluvňatům oblékali košulky, jakličku a čapečku, v zimě dvě. Ke křtu je nesli v ozdobném 'křestním kapturku'. Zavinuté do peřinky pevně je stahovali 'povijanem' pleteným nebo i vyšívaným. Za povijanem byly vždy zastrčeny 'patěrky' (růženec), které měly dítě chránit. Děti chovali v pěstuvce nebo plachetce, pokryté za chladného počasí ještě hytou. Odrostlejší děti nosily v létě košile z hrubého plátna, dlouhé až po zem. To bylo jediné jejich oblečení. Na neděli jim je vyprali a děti v nich a ve velkém šátku, který jim zahaloval krk i ramena, chodily i do kostela. Pro chladnější období měli hoši i děvčata dlouhý kaftan, jakýsi jednoduchý plášť, ušitý z jednoho kusu látky, čili velmi primitivního střihu. Takto oděné chodily děti až do 6 let. Potom, když už začaly chodit do školy, dostaly oděv, který se nijak nelišil od kroje dospělých mužů a žen.

Převzato z knihy Hlučínsko. Příroda, lid a kultura. Fotografie převzata ze servru www.pruvodce.com a www.slpthlubina.wz.cz. Podívejte se také na www.cesky-dialog.net/clanek.php?idcl=2603&aidci=

Leopold Novák:
O kroji hlučínském.
Český lid XVIII.
Malá čistá komůrka s malými okénky. V komůrce mimo jiné veci stará, modře natřená truhla, kterou venkovský stolář pomaloval pestrými květy a v ní jest uschován starodávný . Vypadá to jako v pohádce a skutečně doby, kdy na dnešním Hlučínsku nosili národní kroj, byly podle doby nynější pohádkou.
Krojů moravských se uchovalo ještě dosti a jsou v dnešní době pečlivě uschovány v malovaných, truhlách jako velká vzácnost a dědí je dcera po matce jako vzácnou památku.
Přes válku bylo hodně různých součástek krojových (jako šatky, sukně, fortuchy) použito k různým potřebám a ušity z nich šaty jak pro dospělé, tak pro děti podle nynější mody. Krojů se dnes používá jen při slavnostech, veselí a pod. V poslední době přičiněním hlučínských »Sedlišťanů«, (Toto národopisné sdružení se již následkem mého odchodu rozešlo) vidíme často roby a devuchy na různých národních slavnostech, v tamto krásném kroji. Nejvíce hlučínských krojů se uchovalo v Kravařích a okolí. Jinak ženy hlučínské odložily kroj již dávno; ale podnes posud chodí v kaoabajce, širokých sukních a nosí velké šátky květované. Mnohé nosí dosud na hlavě šátek uvázaný »na ficka«.
V dnešní době do kroje strojí se takto: Vlasy učesané na pěšinu a vzadu pevně spletené do »horeopu«, tak, aby neodstá-val, ale aby byl rozložen vzadu v širším kruhu na hlavě. Která žena má dlouhé vlasy, tedy se spletou ve dva copy, pak se dá kolem hlavy bílá šňůrka, kol níž se vzadu copy obtočí a připevní tak, aby hlava nebyla velká. Košile, která má nízký límeček a zapíná se vpředu na knoflík, je z bílého plátna, s krátkými vyšívanými rukávci, na tvrdoi vyžehlenými, které se stáhnou nad loktem pentličkou nebo bílou šňůrkou. Aby žena pěkně vyhlížela a byla hodně »široká«, bére na sebe tři vyžehlené a vyšívané spodničky.
Sukně je krásně rumělkově červená z pevné látky a jmenuje se »drajdrutka«. Na vrchní straně je hodně záhybů, vrapú, takže sukně je pak hodně široká (sám fald). Kromě toho se také nosí, ale již méně sukně barvy fialové, některé »s krouaem«, totiž tak, že na sukni vespod a látky, jaká je sukně, je přišit po jedné straně pás, který má též záhyby a tvoří takto ozdobu.
Bruslek (živůtek) je hedvábný, různých barev a je podšit plátnem. Někde mají »bruslek« z černého sametu, na němž vzadu je z mosazných plíšků a barevných skleněných korálků namnoze krásná ozdoba ornamentální.
Šátek (šatka v rozměru obyčejně 2X2 m), který jest většinou bílý neb do žlutá neb i jiné barvy s krásnými květy (nejvíce růže), se složí v půli, takže tvoří trojúhelník a dá se na ramena, takže roh šatky splývá na aádeoh; na prsou dva konce se dají přes sebe a vzadu se uváží v suk (uzel), takže roh šatky jest pod tímto sukem. Na ramenou se musí šatka tak upraviti, aby nespadávala a ležela jen na ramenou. Roh Šatky vzadu sáhá až do pasu. Šatka jest kolem ozdobená »třapci«, které pak ženu neb děvuchu pěkně zdobí.
Fortuch (zástěra) jest hedvábný a nejvíce květovaný a je kratší než sukně. Fortuch nahoře má též hodně malých záhybků, které jsou přišity k šňůrce, kterou se fartuch uvazuje.
Nejkrásněji ozdobena je však hlava, na niž se dává krásný »kaptur« (pentle). Napřed se dá na hlavu čepec, který je kolem ozdoben krajkou, na níž jsou různá jablíčka, srdíčka a pod. Čepec se vzadu uvazuje šňůrkou. Na čepci jest pak tak_ zvané »denko« (dýnko, dno). Je to část čepce, která vzadu kryje hor-cop. Toto denko jest ozdobeno různými bílými neb mosaznými kulatými plíšky, barevnými skleněnými granátky neb kaménky, což tvoří různé hvězdice a ozdoby. Nití jsou tyto plíšky a kaménky přišity • na denko. Některý čepec je skutečně vkusně ozdoben a je těžký. Na mnohých čepcích takové denko se dá s čepce sejmouti (odpáře se), by se mohl čepec vyprati. Některé čepce mají toto denko ručně vyšívané. Tyto výšivky jsou ruční prací našich žen a převládají v těchto výšivkách vzory slovenské. Mnohoi ručně vyšívaných čepců je zakopáno v zemi, neb mnohá stařenka měla a má i dnes přání, aby, až zemře, dali ji do čepce. Tak mizí krásné a cenné ruční práce našich hlučínských žen.
Kolem hlavy se pak dá pás z bílého plátna, který je přes 1 m dlouhý a 10 cm široký, ma koncích vyšitý a na tvrdo vyžehlený. Vzadu se uváže na »kycku« (holubičku, motýlka, jak' se váží jiné pentle). Tento pás se musí tak dávati, aby bylo pod ním asi na 1 cm viděti krajku z čepce. Kolem tohoto bílého páisu se pak dá hedvábná pentle s ve tkanými krásnými květy. Vzadu se uváže na kyčku, sváže červenou pentličkou a nasadí se na kycku plátěnou a pak tato hedvábná pentle splývá až dolů zároveň s koncem sukně.
Bílý plátěný pás se dává proto, aby na něm nasazená hedvábná pentle rovně stála a držela. Někde váží tento bílý pás současně s pentlí hedvábnou a pak jej na hlavu jen nasadí a přišpendlí. Pak se připevní po stranách pentle kratší, kterým se říká »zaušnice« (kryje uši), které se podstrčí pod pentlí, jež je kolem hlavy a přišpendlí. Vzadu, kde je uvázáni fortuch, se na tyto šňůrky též uváže neb přišpendlí pentle. Pentle mají na koncích třapce. Pentle (»mašle«) jsou někdy přes 10 cm široké, bílé, hedvábné s vetkanými pestrými květy a listy. Některé pentle mají květy i listy jen barvy červené neb fialové.
V Bolaticích a v Heneberkách mají kromě těchto barevných pentlí též pentle bílé, částečně na koncíeh vyšívané, kterých užívají při tanci, aby se krásné peaitle hedvábné neničily, nepošpinily nebo snad při tanci dokonce nepotrhaly. V tomto
případě se většinou »zaušnice« nenosí, nýbrž jen pentle kolem hlavy splývají dolů.
Tak se strojí vdaná žena »robka«. Svobodná místo »kaptura« má na hlavě zelený věnec, který jest umělý a je ozdoben lístky, dělanými konvalinkami, růžičkami, růžovými poupaty a různými lesklými plíšky, takže tvoří ozdobu hlavy.
Dávno byl tento kroj odložen a nyní se jen radujemei z jeho krásy a pestrosti při různých slavnostech. Je mi vždy milo a veselo prožívati aspoň chvíle v této barevné rozkoši.

Zpět na hlavní stranu blogu