Pověsti a pohádky z Hlučínska

19. červenec 2008 | 16.36 |

Pověsti z Landeckého vrchu: dle Miriam Prokešová, Landecké pověsti

BÍLÝ PES A KLÍČ OD LANDECKÝCH POKLADŮ

Chátrající hrad Landek příliš své poddané nelákal, a to nejen kvůli podivným pověstem o smutné landecké paní. Tajemství landeckých pokladů a klíčů k těmto pokladům se prolíná ještě mnohými dalšími pověstmi v různých obměnách a podobách.

Jednou o Květné neděli (podle jiného podání to bylo začátkem podzimu v době kermáše – posvícení) zabloudil ke zřícenině jeden ze starých koblovských starousedlíků. Vyšel si po dobrém nedělním obědě na procházku směrem na Landek a jak tak trávil ten svůj oběd, ani si nevšiml, kudy v zamyšlení kráčí. Náhle stál před zříceninou. Prošel vchodem na malé prostranství uvnitř hradu a vkročil mezi již zchátralé kamenné zdi. Hrad byl opuštěný a tichý, jen vítr si zlehounka pohrával mezi polorozpadlými zdmi a proháněl se již léta neobývanými místnostmi. Bývalými okny sem prosvítaly již teplé a hřejivé sluneční paprsky.

"Proč sem nikdy nikdo nechodí? Vždyť je tady ticho, klid, není čeho se bát...," pomyslel si starý pán. Jenže v téže chvíli náhle uslyšel nějaký podivný šramot z protější místnosti. Rychle a beze strachu do ní vešel. A co nevidí? Proti němu stojí veliký bílý pes, v tlamě mezi zubisky ohromný svazek klíčů a spokojeně vrtí ocasem! Docela jakoby jej vítal! Muž si to však bohužel neuvědomil. Setkání bylo tak nečekané a jeho zděšení tak veliké, že se náhle rychle otočil a prchal z hradu pryč. Slyšel za sebou jen hluboký hlas, který na něj volal:
"Počkej, neutíkej, neboj se mě! Neublížím ti! Dám ti klíče k pokladům, které jsou zde ukryté!!!"
Muž však téměř neslyšel a ve svém děsu pelášil z Landeku směrem k řece Odře. Až dole na návsi se zastavil.
"Asi jsem svým strachem propásl své štěstí! Mohl jsem být bohatý, mohl jsem získat landecký poklad!"

Takové a podobné myšlenky mu probíhaly hlavou, když se již uklidněný vracel domů. "Raději to nebudu nikomu vyprávět, ještě by se mi vysmáli!" řekl si. Cestou se však zastavil ve staré hospůdce a všem přítomným to po několika doušcích piva barvitě porozprávěl. Druhý den si tak o tajemném bílém psovi vyprávěla úplně celá dědina, děti i babky na návsi...

Až jednou v lesích na Landeku potkáte bílého psa, neutíkejte, nebojte se a vezměte si od něj klíč. Stanete se tak pány obrovského landeckého pokladu. A možná, možná budete i šťastni...
Dítě a poklad
Bylo to na Velký pátek. Venku bylo ještě chladno a z blízkého kostela se ozýval zpěv pašijových písní. Chudá žena z nedalekého domku, s dítětem na ruce, pásla na svahu Kandelu krávu. Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk. Otočila se a zpozorovala, jak se skála v Kandelu otevírá. Překvapeně se zastavila a zírala očima doširoka rozevřenýma před sebe.

Před jejími užaslými zraky se otevírala brána do podzemí. Přikročila k ní a spatřila chodbu osvětlenou leskem zlata, stříbra a drahokamů. Zvědavě sestoupila po mramorových schodech a dostala se do velké, pohádkově vyzdobené místnosti naplněné šperky, drahokamy a zlatem. Všude kolem sebe viděla zkamenělé postavy rytířů, pravděpodobně hlídačů těchto pokladů. Užasle stála a dítě stále tiskla ke své hrudi. Z dálky najednou uslyšela hlas: "Nestůj a naber si z tohoto bohatství tolik, kolik uneseš. Neboj se, budeš bohatá! Nezapomeň však, že za necelou hodinu bude pobožnost v kostele již odsloužena. V tu chvíli se skála uzavře! Nezapomeň na to!" Žena byla nejdříve celá omámená, ale brzy se vzpamatovala a uvědomila si svou chudobu a tu spoustu bohatství, které jí náhle leželo u nohou. Odložila dítě do koutku na zem a začala překotně sbírat z pokladů vše, co spatřila. Cpala si bohatství do kapes i do zástěry, z fěrtochu si pytel zhotovila, až po okraj jej vším možným naplnila. Pamatujíc na tajemná slova, vyběhla s fěrtochem po mramorových schodech z podzemí na pastvinu, aby si tam bohatství odložila a zpátky do podzemí se vrátila. Na varování docela zapomněla! Tu však najednou, co to slyší? To její dítě někde v podzemí pláče a naříká! Jak jen mohla zapomenout? Odhodila fěrtuch do trávy, rychle běžela ke skalnímu otvoru, pokladů si již nevšímala. Marně. Skála se uzavřela. Bědovala, naříkala, prosila a plakala, aby jí dítě bylo zpátky vydáno, nic nepomohlo. Žalem sklíčená, po celý rok chodila se modlit po kostelech, navštěvovala věštce, kouzelníky. Vydala se tak ze všech peněz, jen aby zpět získala. Všechno bylo marné. Když už ztratila skoro veškerou naději, dostala se ke starému poustevníkovi, který jí poradil, že na Velký pátek se hora možná zase otevře a pak si dítě bude moci odnést. Byl opět Velký pátek. V ten den se skutečně v době zpěvu pašijí Landek na stejném místě otevřel. Mladá žena vběhla do podzemí. Ničeho si nevšímala. Vždyť tam v koutku skutečně plakalo její jediné dítě! Rychle je uchopila, přitiskla k sobě a vyběhla ven. Bylo to právě na poslední chvíli, protože hned za jejími kroky se otvor k pokladům uzavřel a skála zůstala tichá a bez jediného pohybu. Jakoby nikdy žádný vchod do podzemí ani neexistoval! Žena byla tak vyděšená, že si nevšimla nasbíraných pokladů, které zde již více než rok ležely, a běžela šťastná domů s tím jediným pokladem, který měla – se svým dítětem. Druhý den zrána, na Bílou sobotu, jí to však přeci jen nedalo. Odvážila se a na zázračné místo se opět vydala. Přijde ke skále, a co nevidí? Na zemi v trávě zůstal a snad jen na ni čekal jejíma vlastníma rukama nasbíraný poklad! Opatrně jej sesbírala, fěrtuch zvedla a šla domů. Od té chvíle již byla nesmírně bohatá. Nebyla lakomá, mnohé ze svých pokladů rozdala dalším chudým. I místní zvonici vystavět za ty peníze nechala. Ke skále na Velký pátek však již raději nikdy nešla. Ostatně, nemněla to ani zapotřebí . . . . .

Poslední Landecký rytíř
Landecký hrad byl kamenný a prostorný. Nad soutokem řeky Odry a Ostravice zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským vpádům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil zemské hranice a tzv. Moravskou bránu. Ta byla jedním nejdůležitějších průchodních míst, kterým již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltu směrem ke Středozemnímu moři. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kopců byli ještě navíc určeni rytíři.
Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kopců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a okrádali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a dostal se až do Bohumín, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil.
Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, s veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na loukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědina Koblov. Místní obyvatelé si postavili hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky.
A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které setaktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad.
I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu na louce mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v kole. Jen jedna z nich se neustále dívala na cestu vedoucí od kopce Landeku. Nikomu to neřekla, ale již delší dobu tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ani ne tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti, ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý.
Sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Zrovna včera se rytířem domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatínkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti?
Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé.
"Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne," šeptá mu. "Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!" On ale trvá na svém. "Máš mě ráda? Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!"
V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil s hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají.
"Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!" povídá děvče. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Přece jen není špatné vzít si rytíře.
Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu.
Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!
"Unesl mi dceru!" hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil.
Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat . . . .
Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili.
Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají.
Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobíval. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách.

Zámek v Kravařích
K zámku se váže i několik pověstí. Jedna z nich se zmiňuje o tajné podzemní chodbě vedoucí ze zámku až do kaple Sv. Maří Magdalény na Štítině a o "Zlaté kačici", která je zakopána na tajném místě sklepení zámku.
Pověst o zlatých kachnách. Alchymista Sendivoj prý ulil 9 kachen, které nechal zazdít v nejtajnějším zámeckém sklepě. Rozmarná hraběnka Fontaine po tomto zlatě toužila, a tak hledala dokud oné místo nenašla. Nechala si zavolat čtyři zedníky, kterým zavázala oči a vodila je po zámeckých sklepích tak dlouhou, až nevěděli, kde jsou. Potom jim sundala šátky z očí a ukázala, kde mají kopat. Každý zedník vykopal jednu kačenu. Pak jim zase zavázala oči a opět je vodila po sklepích, aby nevěděli, kde kopali. Čtyři zlaté kačeny hraběnka vyměnila za dukáty a mohla tak opět rozmařile žít. Těch zbývajících pět je v zámku dosud uschováno, ale nikdo neví, kde.
* Z dřevin v zámeckém parku je důležité upozornit na nádherný exemplář ořešáku černého, rostoucího poblíže kaple. K němu se váže pověst, že pod ním plakala Marie Terezie, když v r. 1742 prohrála válku o Slezsko s pruským králem Bedřichem Velikým. Proto s úcty, že tam seděla, lidé tomuto místu ííkali "Zlatý důl". Císařovna zde však nikdy nepobývala.
O tom, jak vznikl přídomek pánů z Kravař
Podle pověstí byl prapředkem rodu jistý zápasník, jménem Saul. Přestože byl menší postavy, dokázal se postavit i velikému protivníku. Jednou svého soupeře při zápase před panovníkem strhl oratným chvatem na zem, pak mu jedním škubnutím utrhl knír a nabodl ho na šíp. Pak jej podal panovníkovi, který souboji přihlížel. Král Saula povýšil do šlechtického stavu a do znaku mu udělil tento šíp s knírem a nazval ho odřivousem. Ve skutečnosti se však jedná o zavinutou střelu - šíp omotaný kusem látky namočeným smolou na zapálení.
Druhá pověst o původu pánů z Kravař je méně úctivá a spíše pravdivější. Jejich dávný předek prý byl pouhý pasák krav. Jednou prý pasák zachránil dceru knížete před hrozným medvědem, a z vděčnosti pasáka povýšil otec na rytíře od krav, pána Kravaře.
Rod z Kravař pocházel z Opavska a postupně získal nejen Plumlov, ale i obrovské majetky po celé Moravě.
* Předtím než byl v 16. století na místě postaven zámek, stála zde dle pověsti trvz. Ta nezanikla jak se předpokládá svým stářím a chátráním, ale propadla se do země poté, co tři nezdárné dcery majitele panství tancovaly na zábavě ve střevících upečených z těsta.
Hostina na zámku
Když již byl zámek vystaven, usporádal zámecký pán, jmenoval se Eichendorff, bohatou hostinu. Sezval k ní veškeré panstvo z okolí, prý jich bylo kolem tří set. Před zámkem, v nádherne upraveném parku, stály stoly, kam se nosilo jídlo, a nad nimi z plátna nadelány baldachýny, jen aby žádný červíček či housenka nespadla urozeným hostum do polévky. Při jídle všichni hosté kravarskému pánovi připíjeli a chválili jej, že dal postavit tak přepěkný zámek. On se všem uklánel a usmíval se, ale tu jeden z pozvaných hostu povstal a rekl: "Bratre, odpust, ale musím ti ríci, že ten tvuj zámek má jednu velkou chybu." I zbledl pan hrabe Eichendorff a zeptal se: "A jakou? Všichni mé dílo chválí, jen ty ríkáš, že má chybu? Rekni jakou a já tu chybu nechám hned napravit." "Zapomnel jsi dát zazdít dvere, kterými te jednou z toho zámku budou na marách vynášet", odpovedel ten host. A tu pan Eichendorff zesmutnel, nebot videl, že taková náprava není v jeho moci.

Zámek ve Velkých Hošticích

K zámku ve Velkých Hošticích se váže pověst o tajné podzemní dílně, kde si hrabě Ignác Dominik Chorynský nechal razit falešné peníze, ze kterých si pak opravil a rozšířil na svém panství zámek a v blízkosti něho i nový výstavní kostel. Z těchto falešných peněz pak platil i stálou kapelu a všechny své poddané včetně věřitelů. Na svou dobou byl tento zámecký pán skutečně bohatý a pověsti o tom, že kdo vkročil do tajemného zámeckého podzemí se již nikdy nevrátil na světlo boží kolovaly mezi místním lidem hodně dlouho.
Hoštické podzemí bylo vždy tajemné a nepřístupné, a tak není divu že zaměstnávalo fantazii místních lidí, kteří také tvrdili, že ze zámku vede tajná podzemní chodba pod Opavicí (řekou Opavou) až na Raduň.
Hlučín
Příběh o hlučínské hraběnce Maruši Tworkovské z Kravař
Ve měste Hlučíně se traduje pověst o hraběnce, která byla jako mrtvá pohřbena v kostela sv. Jana Křtitele a po 11 dnech se probudila. Bohužel během svého "pobytu" v kostelní kryptě jí uhnil nos. K celé události jež se měla udát před rokem 1618 mělo dojít asi takto: "Jednou, když kněz sloužil při oltáři Panny Marie Růžencové ranní mši, uslyšel bouchání v kryptě. Hned vedle oltáře byl totiž vchod zakrytý jen dřevěným poklopem. Ministranti strachem utekli, takže mši musel dosloužit s knězem kostelník. Po mši šli oba vše oznámit hraběti na zámek. Všichni se vrátili do kostela, otevřeli kryptu a vyděsili se. Paní Maruše seděla v rakvi a volala: ‚Nebojte se mne, jsem skutečně živá. Jen mi dejte pít, neboť mám velkou žízeň. Hraběnce pak dali napít a odvedli ji na zámek. Žila údajně ještě mnoho let, ale bývala zádumčivá a někdy znenadání zvolala: ‚Tma, tma‘ Když se jí vyptávali, odpovídala, proč ji tam nenechali, že jí tam bylo dobře".
Co vlastně o Maruši Tworkovské víme? Kdy se narodila, není známo. Poprvé se provdala za Jana z Vrbna, syna hejtmana opavského knížectví. S ním měla dva syny Václava a Hendrycha. V roce 1595 vstoupila do hlučínské mariánské družiny, takže žila v Hlučíně. Ve stejném roce se znovu vdala za vladyku Ambrože Šponara z Blimsdorfu. Brzy se s ním však rozešla a přestoupila na luteránskou víru. V roce 1600 se provdala potřetí za Bernarda z Drnovic na Rajci. Kdy došlo k jejímu zmrtvýchvstání, se přesně neví, pravděpodobně to bylo někdy v letech 1592 až 1595. Zemřela v roce 1625. Její náhrobní kámen se při stěhování v roce 1921 rozlomil a již neexistuje. Nikdo z pamětníků už také neví, kde se nachází vchod do její krypty.

Pověst o Vinné Hoře

      Tam, kde se nachází na Vinné Hoře kamenolom, stál kdysi hrad. Od tohoto hradu vedla podzemní chodba k zámku do Hlučína a odtamtud dále na zámeček u Darkoviček. Druhá podzemní chodba vedla od hradu pod řekou Opavou k zámku Dobroslavice.
     Na hradě žil šlechtic se svojí ženou a čeledí a velmi si oblíbil služebnou. Toto děvče bylo krásné, urostlé, skromné a chování jako šlechtična. Už to zlobilo hraběnku. Proto ukládala dívce nejhorší a nejtěžší práce a počala děvče sužovat. Zlé jazyky tvrdily, že hrabě je do dívky zamilován. Tu se v hradní paní probudila žárlivost, ve své zlosti začala dívku bičovat a ta ve smrtelných bolestech porodila dítě. Tu se zatřásla země a Vinná Hora, hrad s hrabětem a hraběnkou a čeledí se propadl do hory.

Strahovice

Hodinový důl - jižně od obce Strahovice se nachází malé údolí, ve kterém, jak tvrdí pověst, kdysi stál zámek s velkými hodinami. Protože však byl postaven na bažinatém podloží, jednoho dne se propadl do země a dodnes, když je úplné ticho, je pod zemí slyšet tikot hodin.

Dolní Benešov

V Benešově se vypráví pověst o loupeživých rytířích, kteří vlastnili benešovskou tvrz. Podle pověsti pod zámkem existuje mnoho tajných chodeb, které vedly po celém Opavsku a tímto loupeživí lapkové cestovali na koních a zde putovali se svými kořistmi, aniž by někdo mohl zjistit, kde se objevili a kde zase zmizelï.

Chlebičov

Dle pověsti dostala obec jméno podle mnicha Chlebiše, který na své misijní cestě zavítal i mezi obyvatele dnešního Chlebičova, kteří v té době byli ještě pohané a přinesl jim slovo Boží a naučil je péct boží dar - chléb. Mistní lid pak následoval učení Ježíše Krista a na památku mnicha Chlebiše a jeho umění péct chléb dali název své osadě CLEBICZTOWE, dnešní Chlebičov.

Vřesina

Legenda o obrázku U Františka

  Pravidelně každý týden projížděl od Píště obcí Vřesina handlíř (obchodník a překupník) do Hlučína. Při svém provozování živnosti vyřizoval lidem "po cestě" také různé záležitosti. Lidé věděli že Franc má u sebe taky větší obnos peněz, které odváděl od reifeizenky ( spořitelny).  Stalo se jednoho dne, že dva místní štamgasti, kteří se potýkali s nedostatkem peněz , si počkali na  Francovo projíždění a na kopci ho chtěli o peníze oloupit. Pod vrchem zalehli pod vyvýšeným  náspem silnice a z povzdálí už slyšeli přibližující se drkotání povozu.  V dychtivém očekávání pozorují silnici a co to: František do kopce kráčí vedle povozu a je doprovázen neznámým mužem, který se opírá o silnou sukovici. Oba lapkové strnule pozorují  doprovod povozu, který je míjí, a překvapením nejsou schopni učinit žádný pohyb. 
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Majitelé panství si v Vřesině nechávali vysazovat tzv. hraniční duby, z nichž některé přetrvaly dodnes. Mezi ně patří i Mechtildin dub čili "Mechtildeneiche", který se nalézá v lese Dařanec. U něj je balvan z hrubozrnné žuly s nápisem     "Mechtilden Eiche",  který zde byl dovlečen ledovcem. K němu se váže pověst o   kněžně Mechtildě Lichnovské na Chuchelné a z Voštic.

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Markvartovicích stále žije pověst o založení ptačího trhu, na kterém se prodávali ptáci - dudci. Na zemanské tvrzi, která stála v dávných časech na místě takzvaného zbytkového statku, žila hraběnka. Jednou si vyšla do lesa, který se rozkládal v místě dnešní kaple Nejsvětější Trojice a hřbitova.V lese v tu chíli lovil chlapec dudky. "Když uviděl hraběnku, skryl se do koruny starého dubu. Hraběnku napadl loupežník a chlapec ji svým křikem o pomoc zachránil. Hraběnka dala vystavět kapli Nejsvětější Trojice na poděkování Bohu za své zachránění a zavedla každoroční trh s ptáky, který se pak změnil na odpust - posvícení.  Dodnes ještě starší generace říká, že jde na dudky, když se v Markvartovicích slaví odpust na svátek Nejsvětější Trojice.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sudicích se traduje pověst o zámku,který se propadl do močálů. Jedinou souvislostí se zámkem pak měla být tajná chodba, která vedla z místního hřbitova. Ještě v sedmdesátých letech minulého století byl patrný otvor na místním hřbitově, který prý prohledávali místní odvážlivci. Ti se údajně dostali jen k zamčeným dveřím.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Šilheřovicích se traduje pověst o hodném hastrmanovi, který bydlel pod hladinou rybníka Juliánka. Vždycky, když šli kolem pasáčci pást krávy tak vylezl z vody a šel s nimi hrát karty a při tom mu kapala voda z šosu kabátu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V obci Bolatice se traduje několik legend. První vypráví o zastávce polského krále Jana Sobieského v roce 1682, když táhl na pomoc Vídnni tehdy napadené Turky. Druhá legenda vypráví o pokladu ukrytém v blízkosti kostela, v místech nynějšího skanzenu. Jiná pověst se váže k hostinci Na Výhodě, který stál mezi Bolaticemi a Dolním Benešovem a kam chodil vodník z nedalekého rybníka  na černé pivo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 V Rohově se vypráví o tajemné, dnes již zaniklé tvrzi, kterou před mnoha staletími obývali rytíři Šamařovští z Rohova. Jiná legenda vypráví o švédské princezně, či možná i královně, která byla v době třicetileté války pochována v obci na neznámém místě. Místu jejího posledního odpočinku se říká švédský val...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ve Štěpánkovicích, v místech nynějšího vlakového nádraží stál kdysi dávno zámek, ve kterém šlechta prováděla všelijaké neřesti. Panstvo se zde opíjelo, panovala zde obžerství a neslušné chování. Jednoho dne byl proto zámek proklet a zřítil se do hlubin bahna. Dosud jsou na tomto místě bažiny. Jiná pověst vypráví o vodníkovy z rybníka Bartošovce, který se ukrýval v dutinách vykotlaných vrb. Ve večerních hodinách se procházel kolem rybníku a když mu byla zima chodíval se ohřát k dobrým lidem do stavení. Vždycky když odcházel zůstala po něm na zemi loužička vody.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pověst o kostelu Pany Márie v Kobeřicích

Ke vzniku poutního místa se váží dvě pověsti. Dle první byl obraz Panny Marie v době válek ukryt neznámým cizincem v hustém hloží na místě dnešního kostela. Ten se patrně pro nemoc či úmrtí nemohl pro obraz vrátit. Později byl obraz objeven pasákem vepřů, který zde hledal zaběhlé stádo.
Druhá pověst vypráví o sedlákovi, který přijel do míst dnešního kostela s vozem naloženým dřevem, nemohl však vyjet nahoru. Aby koním ulehčil, shodil synka spícího na voze tak nešťastně, že ho zabil. Pod dojmem hrůzného činu vykonal kající cestu do Říma, kde požádal papeže o rozhřešení. Papež mu ho udělil a současně mu dal obraz Panny Marie, aby na místě, kde zabil svoje dítě, postavil kapli a do ní zavěsil obraz. Tolik pověsti.

Podívejte se také na: http://www.sedmicka.cz/opava/clanek?id=140299

                                       http://www.info.hlucin.com/?page=knihy&sekce=18&id=137

Literatura:

Satke, Antonín: Hlučínský pohádkář Josef Smolka. Ostrava, Krajské nakladatelství 1958.
Satke, Antonín: Lidové povídky z Hlučínska. Opava, Slezský stud ústav, 1952.
Satke, Antonín: Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Ostrava, Profil 1984.
Satke, Antonín: Úsměv a smích. Anekdoty a humorky slezského venkova a hornického Ostravska. Karviná, Gramma 1992.
Ludmila Hořká – Národopisné píběrky z Hlučínska
Lazecký, František: Kaliny a maliny. pohádky z Hlučínska (SNDK, Praha 1960)

Zpět na hlavní stranu blogu